Odvrácená strana Mexika aneb jak si zakouřit a nebýt přitom zastřelen
-
doporučte známému
PDF
-
Drogové kartely a mexická armáda
V minulém dílu jsme se dozvěděli, jaká úskalí přináší konzumace alkoholu a sexuální frivolnost v Mexiku. Tentokrát se mé povídání zaměří na další velmi výrazný aspekt mexické kultury – bezpečnost resp. nebezpečnost a drogy. S jistou mírou nadsázky by se dalo říci, že Mexiko je země neomezených možností. Tedy v případě drog to platí zcela určitě. Člověk by musel být slepý a hluchý, aby se ubránil setkání s nimi. A v případě marihuany by teda ještě musel přijít o čich. Než se ale pustím do veselého vyprávění, je myslím vhodné, aby si čtenář udělal celkový obrázek o drogové a bezpečnostní situaci v Mexiku. Oba tyto aspekty jsou zejména v současnosti velmi úzce propojené.
I v českých médiích se v uplynulých měsících objevila zpráva o tom, že se bezpečnostní situace v Mexiku prudce zhoršila. Přičemž už nejde tolik o „pouliční zločiny“ koncentrující se ve velkých městech, jako přepadení, únosy, hromadné znásilňování lidí na diskotékách atd., ale jde zejména o organizovaný zločin narkomafie, který se rozmohl hlavně na severu Mexika v blízkosti hranic s USA. V příhraničních státech Sonora, Chihuahua a Baja California totiž de facto převzaly vládu drogové kartely. Zdejší zpravodajové hovoří o „státu ve státě“. Situace se vyhrotila do té míry, že federální vláda do místních hlavních měst Ciudad Juaréz a Tijuana vyslala armádu. Místní policie je totiž kompletně pod kontrolou narkomafie. Jejich vliv se rozpíná napříč celým spektrem místní politické reprezentace a bezpečnostních složek. Mnohdy nemají místní autority na výběr. Buď budou spolupracovat s drogovými kartely nebo bude povražděna celá jejich rodina. Což se mimochodem již několikrát stalo. Vyústilo to tedy do takové situace, že po vraždě guvernéra státu Chihuahua nechtěl nikdo na jeho místo nastoupit, protože by se to rovnalo sebevraždě. Proto se nakonec postu ujal jeden z generálů mexické armády. S mírným odlehčením se dá říci, že narkomafie zde funguje jako personální agentura. Nedávno se například šéf městské policie znelíbil drogovým kartelům, a tak vyhlásily, že za každý den, který bude ve funkci, zabijí dva policisty. Šéf vydržel další dva dny, a pak odstoupil. Konkrétní čísla hovoří o více než stoprocentním nárůstu vražd za poslední tři roky. Jen za uplynulé tři měsíce bylo zavražděno 1493 lidí. Pro srovnání, za celý rok 2006 bylo zabito 2120 lidí. V roce 2007 se ještě narkomafiáni „krotili“ a celkový počet byl 2275 mrtvých. Nicméně od roku 2008 začali naplno uplatňovat svou politiku a na konci roku dosáhl počet mrtvých čísla 5207. Vzhledem k eskalaci násilí můžeme za rok 2009 očekávat počet přes 6-7 tisíc mrtvých. Přičemž ve většině případů nejde o obyčejné vraždy, ale o tzv. vraždy „se vzkazem“. V praxi to znamená, že se tu a tam najde něčí hlava, ke které je připíchnutý lísteček s poselstvím, resp. s vysvětlením, proč byla osoba zabita a co dělat, aby se tak již příště nestalo. Většina požadavků je pak spojena právě s personálními změnami. Mrtví ale přitom nejsou jen z řad policie, armády a civilního obyvatelstva. Nedávno se například stalo, že na policejní stanici vtrhlo ozbrojené komando a uneslo odtamtud narkomafiána uvězněného za zabití několika policistů. O dva dny později byla nalezena jeho hlava se vzkazem: „Toto se stane každému, kdo zabije policistu nebo vojáka“. Je tedy zřejmé, že tyto praktiky nejsou vlastní jen drogovým kartelům, ale také „odvážlivcům“ z řad policie. Jak již bylo řečeno, v uplynulých týdnech se na sever Mexika přemístilo několik tisíc vojáků mexické armády. Zdálo by se, že armáda situaci vyřeší. Problém je ale v tom, že podle oficiální zprávy výzvědné služby USA se počet narkomafiánů téměř rovná velikosti armády. Ta v současnosti čítá přibližně 130 000 vojáků. Dva nejsilnější kartely „Gulf Cartel“ a „Sinaloa Cartel“ ale dají dohromady cca 100 000 bojeschopných mužů. No, myslím, že to bude ještě napínavé. Mexiko již požádalo o pomoc Spojené státy. Ty vypracovaly plán pro boj proti narkomafii, který se až podezřele podobá strategiím pro Afghánistán a Irák. Na druhou stranu ale ukázaly, že mají smysl pro humor. Časopis Forbes ve svém žebříčku nejbohatších lidí světa uvedl na 701. místě nejhledanějšího muže Mexika, šéfa drogového kartelu Sinaloa Joaquína Gurmána, přezdívaného „El Chapo“. Jako obor jeho činnosti je uveden dopravní průmysl a dodávky kokainu do USA. A je považován za specialistu na výstavbu přeshraničních tunelů. Hlavní činností drogových kartelů jsou totiž dodávky kokainu do Spojených států, který tam proudí všemi možnými prostředky. Tunely pod hranicemi, lodní a leteckou dopravou. Naopak z USA tou samou cestou proudí do Mexika dodávky zbraní.
Tento boj však bude ještě velmi zajímavý, protože proti sobě stojí poměrně vyrovnaná družstva. A jen jako třešničku na dortu dodávám informaci, že Červený kříž na mnoha místech v Mexiku zavedl protokol, který se uplatňuje ve válečných zónách. Například zraněnému člověku na ulici nebude poskytnuta lékařská péče do té doby, než místo zajistí policie. Tak jen doufám, že si při cestě do supermarketu nezvrtnu kotník…
![mexika1]()
Kultura kouření
Z výše řečeného by se mohlo zdát, že problematika marihuany je více než podřadná. Ale ani v tomto směru Mexiko nezůstává pozadu. Marihuana byla v Mexiku zakázána již v roce 1925. Nyní se sice rozběhla diskuse o její legalizaci, ale dle slov A. Ramíreze Aceveda z Ministerstva veřejné bezpečnosti (někoho, zvláště starší ročníky, může tento název tahat za uši) je toto zatím v nedohlednu. Oficiálně vás za držení marihuany může policie zatknout a „napařit“ vám pokutu. Vězení za to ale nehrozí. Na druhou stranu její kouření na veřejnosti nebo její prodej je již kvalifikován jako zločin. Nicméně ale, jako v každém spořádaném státě, i zde má kouření konopí svou tradici mezi širokou vrstvou obyvatel. V sousedním státě Michoacan je centrum mexické konopné produkce. Jsme tedy „přímo u zdroje“ a sehnat marihuanu v Mexico city tak nepředstavuje žádný velký problém. Tedy, jsou zde čtvrti jako Guerrero a Tepito, kde se dá sehnat prakticky vše. Marihuanou počínaje, přes ostatní drogy, zbraně a výbušniny a kradenými věcmi konče. Problém ale je, že návštěva těchto míst představuje značné riziko, zejména pokud je člověk bílý jak sněhulák a měří bezmála dva metry. To naopak hrozí, že místo oblíbené pochutiny si odnese nůž mezi lopatkami a zanechá veškeré doklady, peníze a svršky. Já osobně bych se nedivil, kdyby pojišťovny zahrnuly návštěvu těchto oblastí mezi vysoce rizikové sporty. Jako začátečník jsem jednou omylem navštívil čtvrť Guerrero, navíc po setmění. A nutno říci, že tak sevřené pozadí jsem neměl ani při jízdě na skluzavce „Kamikadze“ v místním aquaparku. S kamarádkou, hnáni libými slovy z průvodce Lonely Planet doporučujícími návštěvu místních pulquerií (pulque je alkoholický nápoj, který se vyrábí ze šťávy kaktusu agave) jsme vystoupili na stanici metra Guerrero. Slíbená pulquerie byla jen pár bloků od stanice, tak jsme si říkali, že se přeci nemůže nic stát. Ale již po pár metrech chůze jsme ztratili všechny iluze. Procházka mezi polorozpadlými baráky, před kterými seděli lidi, v tu chvíli kráčející v jiném světě, a nepřátelské pohledy nás poněkud zaskočily. S hrůzou jsme po chvíli zjistili, že se na nás pověsil člověk v potrhané šusťákové bundě. „Tady bude asi horko“, řekl jsem si, když jsem po očku sledoval, jak se přibližuje. To už nebylo na rozmýšlení mnoho času. Se sportovním „tři, dva, jedna, teď!!“ jsme se rozběhli co nejrychleji napříč ulicí na místo, kde jsme zahlédli nějakou rodinku. Ti, očividně také trochu vyděšení místní situací a hlavně podivení naším idiotským nápadem návštěvy tohoto místa, nám řekli, ať odsud co nejrychleji zmizíme, pokud se nechceme stát konzulárním případem. Ve zkratce nám nastínili nejrychlejší cestu pryč z tohoto území a popřáli nám rychlé nohy a dostatek dechu. Únik, zakončený slalomem na šestiproudové silnici, se zdařil a my jsme si vydechli asi jako ještě nikdy. To však ještě nebyl konec. Přišli jsme na náměstí Garibaldi, kde se měla nacházet avizovaná pulquerie. Náměstí mi tedy přišlo poněkud povědomé. Po několika momentech jsem si vzpomněl, že podobnou scenérii jsem viděl ve filmu Děti ze stanice ZOO. Připomínalo to trochu místo duchů. Všude zchátralí lidé s doširoka otevřenýma očima sledující každý náš krok. Nejednou k nám přišel člověk (jestli se to ještě dá tak nazvat), který s extatickým výrazem ve tváři křečovitě kýval hlavou nahoru a dolů. Na to, že by prodával suvenýry, nevypadal, a tak jsem na všechny nabídky reagoval kýváním hlavy nalevo a napravo. Nicméně nebylo to již tak hrozné jako v předchozích ulicích, protože na náměstí bylo mnoho lidí, a tak jsme měli, možná falešný, pocit relativního bezpečí. Ten jsme ale ztratili ihned při pohledu do otevřených dveří pulquerie. Scenérie jako z říše snů. Za doprovodu potemnělé hudby z juke boxu se na zemi na hranici bezvědomí svíjeli tři Mexičani. Ostatní okolosedící vypadali téměř identicky, jen s tím rozdílem, že se jim ještě nepodařilo upadnout na zem. Po zralé úvaze jsme se rozhodli nejít dovnitř a usadili jsme se na zahrádce. Objednali jsme si konečně pulque a přemítali jsme o tom, zda tento výlet byl opravdu dobrý nápad. Z přemítání nás vyrušila dvojice mužů, která se vypotácela z lokálu a oslovila nás s požadavkem na výměnu peněz. A mám pocit, že tím mysleli výměnu všech našich peněz za jejich nic. V tu chvíli nám naštěstí přispěchal na pomoc místní pouliční kytarista. Několika nonverbálními gesty naznačil pánům, že z výměny sejde a ať se laskavě vzdálí. Pak si k nám sedl a vyprávěl nám svůj příběh. Jeho rozsáhlé životní litanie by se tedy také daly kvalifikovat jako psychické násilí, ale tuto bolest jsme snášeli přeci jen lépe. Po tom, co jsme dopili litr pulque a kamarádce se z toho udělalo blbě od žaludku, jsme se rozhodli opustit toto místo a vydali se na cestu do centra, kde měla hostel. Zbytek cesty naštěstí dopadl dobře. Nikdo nás již nepřepadl a kamarádka se, oproti všem očekáváním, ani nepozvracela. Po návratu domů jsem vážně uvažoval o tom, dát se na víru. Nakonec jsem rozvahu zakončil s tím, že bude stačit, když už do této čtvrti nikdy nepůjdu.
![mexika2]()
Nicméně do kontaktu s marihuanou jsem se dostal poprvé až po několika měsících svého pobytu v Mexiku, a to na akci k tomu jako dělané – předvánočním večírku místní dobročinné organizace. Do kontaktů tedy nepočítám setkání s bratrem mé mexické kamarádky, který si z hulení vypěstoval docela pokročilé stádium schizofrenie. Když jsem Mexiko navštívil před třemi lety, vypadal ještě relativně dobře. Teda v tom smyslu, že komunikoval. Tentokrát prakticky nekomunikoval a akorát tupě koukal do zdi. A při jeho pokusu napít se kafe jsem měl pocit, že by se, když už nic jiného, mohl živit jako barman. Jeho „shaky“ by neměly konkurenci. A ve svých velmi výjimečných proslovech například hrozil, že na zem sešle potopu. Ale zpět k vánočnímu večírku. Byla to tradiční mexická akce, kde se všichni mají vánočně naladit. V praxi to vypadalo tak, že se nezřízeně pil alkohol a za oběť padaly gramy hašiše, který je mimochodem v Mexiku spíše raritou. Neznal jsem sice ani jednoho člověka (kamarádka, která mě tam pozvala, nepřišla), ale vzhledem ke své dobrácké povaze jsem si rychle našel přátele. Hlavně mezi těmi, kteří podobně jako já na večírku také nikoho neznali. Ale jak postupoval čas a nálada se uvolňovala, měl jsem na pažbě již poměrně velké množství rozhovorů. Většinou tedy na téma marihuany a legalizace. Zde se mi potvrdil předpoklad, že marihuana je zde sice ilegální, ale toleruje se. Pro policisty je chycení někoho s jointem v především záminka, jak z dotyčného vymoci úplatek. Když se zábava naplno rozproudila a většina lidí se zasněle vlnila při zvuku elektronické hudby, dospěl čas na náboženskou část večírku. Všichni se neorganizovaně začali hrnout do zahrady, kde zapálili svíčky a vyndali papíry s texty koled. Při jejich zpěvu jsem si pomyslel, že je dobře, že je Ježíš na tom kříži přibitý. Jinak by jim asi rozbil hubu. A pak přišla ta hlavní část. Rozbíjení piñaty. To je taková velká hvězdice, ve které jsou uloženy dobrůtky. Ta se přiváže na lano, které drží dva lidé ve vzduchu a vybraná osoba se ji se zavázanýma očima snaží rozbít klackem. Výkřiky nadšení při dobrém zásahu se mísily s výkřiky bolesti při špatném zásahu. Nakonec se hvězdice rozbila a všichni naskákali na jednu hromadu za cílem uzmout co nejvíce sladkostí. Já jsem se radši zpočátku držel dál a když nápor povolil, spokojil jsem se s třemi rozšlápnutými lízátky. Párty se vrátila do původních kolejí a já jsem pokračoval ve svém seznamovacím kolečku. Během něho jsem ale měl to štěstí potkat snad nejneuvěřitelnějšího člověka. Vyzřením normální mladý Mexičan s hulícím apetitem, ale to, co ho dělalo výjimečným, byl jeho knír, který vypadal jako řidítka bicyklu z dvacátých let. Mnohý by si řekl, že jeho image, kterou by mu mohl závidět i Emiliano Zapata, ho zbytečně připravuje o možnost nalézt si neretardované děvče. Mně však učaroval. V rozhovoru s ním jsem strávil zbytek večírku. Kromě jeho neodolatelného kukuče to mělo ještě jednu výhodu. Chlapec byl zřejmě dostatečně zásobován, a tak jsme spolu pokuřovali až do časných ranních hodin. Na rozlučku, kterou si již moc nepamatuji, jsem navíc dostal bohatou výslužku. Napůl v bezvědomí, ale na vrcholu blaha, jsem taxíkem dojel domů.
Co by to ale bylo za vyprávění, kdyby chyběla homosexuální příhoda. Mimochodem, po čtyřech měsících zde jsem dospěl k názoru, že kdybych byl na chlapce, tak mám po sexuální stránce vystaráno. Jednou jsem byl pozván do Hard Rock Café na koncert místní poloamatérské skupiny (možná právě proto jsem tam byl pozván). Samotné vystoupení bylo spíše slabší, a proto mi bylo lépe venku, kde byl vzduch a i zábava. Důležité ale bylo, že se venku začalo plánovat, kam se půjde potom. Dohodlo se, že se pojede do bytu zpěváka (který o tom v tu dobu asi ani nevěděl). Pod podmínkou, že tam nebude zpívat, jsem přislíbil svou účast. Večírek to byl zpočátku klasický. Asi patnáct lidí, reprodukovaná hudba a nezávazná zábava. První překvapení přišlo, když lidé, kteří byli mimo jiné organizátoři koncertu, vytáhli pytel s marihuanou. „Zkusit je třeba všechno“, řekl jsem si a postavil jsem se do první řady. Bylo to zajímavé, ale po minulých zkušenostech jsem se rozhodl radši pro malé, ale častější dávky, abych si udržel glanc. Po prvním kole jsem se pohodlně usadil do pohovky a navázal jsem nezávazný rozhovor. Po chvíli si ale vedle mě sedl jeden uhlazený mladík s cukrovým úsměvem a začal se mě vyptávat odkud jsem atd. Nepřišlo mi na tom nic divného, a tak jsem ochotně odpovídal na všechny jeho dotazy. Tedy, musím přiznat, že mě poněkud zaskočilo, když si při seznamování spletl končetinu a místo podání ruky mi sáhl na stehno. Ale nepřikládal jsem tomu žádný velký význam a pokračovali jsme v konverzaci. Nejprve jsem jeho otázky vnímal jako čistou zvědavost o můj původ a Českou republiku. Pak mě ale poprosil, zda bych mu nemohl říct něco v češtině. Tak jsem vyblil pár českých vět, načež on se otočil ke svému kamarádovi a povídá: „Slyšíš ho, říká mi česky, že mě miluje!“ Opatrně jsem se mu snažil naznačit, že jsem mluvil úplně o něčem jiném, ale toto ignoroval. Poté se mě zeptal: „Jak se řekne česky – chtěl bych si s tebou zašukat?“ To mi přišlo jako velmi divný dotaz, nicméně nechtěl jsem vzbudit dojem suchara, tak jsem mu to řekl. Na to se rozzářil, naklonil se ke mně a do ucha mi zašeptal: „Přijímám!“ Co na to říct? Nervózně jsem se usmál, dal jsem si nohu přes nohu a začal jsem plánovat útěk. Nehrozilo sice, že by se na mě přede všemi vrhl (nebo v to jsem alespoň doufal), ale tak nějak jsem se začal cítit divně. Naštěstí někteří další kolegové byli také již na odchodu, a tak jsem se mezi ně vmísil s prosbou ať mě tu nenechávají a ať mě vezmou s sebou. Na cestu jsem dostal od hostitelky výslužku a s pivem v ruce jsem následoval odcházející. „Kdyby mě chytli podruhé, tak by to byla fakt smůla“, říkal jsem si, když jsem na křižovatce čekajíce na taxíka upíjel z lahve. Tentokrát jsem měl však štěstí a taxi přijelo dříve než policejní hlídka. Za pár okamžiků jsem již s hlavou plnou zážitků usínal ve své posteli.
Z výše řečeného vyplývá, že konzumace marihuany je zde poměrně rozšířená. Dalo by se to, myslím, porovnat s Českou republikou. Na druhou stranu je zde nepoměrně riskantnější něco získat, pokud člověk nemá kontakty. Když ale znáte toho pravého člověka, dáte za gram 20 pesos. Což je na české cca 30 korun. No není to pak radost nakupovat?
-
-
-
partneři
